Škatulata s bazální teplotou

Možná kdybych tuhle teplotu snížila nebo tuhle zvýšila a tuhle vymazala, tak by se ovulace na grafu vyznačila. Nebo posunula. Zní vám to povědomě? Taky vás to při zaznamenávání teploty napadlo? Neznám, fakt neznám jedinou ženu, která by toto nutkání alespoň jednou nepocítila.

Odborníci radí – bazální teplotu neupravovat! Nikdy! A je fuk, jestli jste málo spala nebo flámovala, marodila nebo skopla peřinu. V grafu poznamenat, neměnit, protřepat, nemíchat. Tedy pokud nemáte dokonale vychytaný cyklus a neznáte na setinu přesně změny hodnot, které tyto okolnosti způsobují. To je pak jiná.

Jestli ale patříte k nám, k naprosté většině žen, které nesmírná touha otěhotnět a porodit zdravé dítě nabádá k zoufalým činům, tedy k šachování s hodnotami, nepropadejte beznaději. Neopovrhujte sebou, neťukejte si na čelo a nebušte hlavou do zdi. Já to dělala, s grafy jsem čachrovala a pak si to vyčítala – a k ničemu to nevedlo. Dostávala jsem se jen do spirály, která se cyklus za cyklem roztáčela s čím dál destruktivnějšími dopady na mé už tak rozhárané emoce. Pomohlo mi, až když jsem pochopila, co je příčinou tohoto nutkání.

Co je za tím?

Pojďme se spolu podívat, co nás k takovému uvažování pudí a uvidíte, že se vám už jen rozeznáním a pochopením pocitů, které jsou v pozadí, uleví.

• Bezmoc, protože některé věci neovlivníme.
• Potřeba kontroly nad situací, protože se pak cítíme méně bezmocně.
• Strach, že ovulace neproběhla vůbec.
• Zoufalství, protože milování proběhlo mimo zaznamenané plodné dny.
• Snaha vše zvrátit.
• Potřeba ujistit se, že ještě existuje naděje.
• Vyčerpání, protože už je to několikátý neúspěšný cyklus.
• A samozřejmě touha už konečně otěhotnět.

Cesta ven

Minulost nezměníme. Ovulace buď proběhla – nebo ne. Těhotné jsme – nebo ne. Jediné, čeho upravením grafu bazální teploty docílíme, je, že získáme zpět prchavý pocit kontroly nad situací a snad i kousek naděje, že snad…třeba…tentokrát… Jenže i když tohle pochopitelně víme, logika v souboji s emocemi vždy prohraje.

A proto nebojujte. Prostě vše, co cítíte, přijměte. Ano, cítím strach. Ano, cítím bezmoc. Ano, šílím z toho… Když si totiž všechny své emoce přiznáte, když je pojmenujete a přijmete za vlastní, pak už s nimi nebudete potřebovat bojovat. Už s vámi nebudou orat.

To nejtěžší, co nás pak čeká, je důvěra a odevzdání. Důvěra v život, v jeho (a svou) moudrost. V to, že se děje právě to, co je pro nás nejlepší. V tomto případě pro nás, naše partnery, ale i naše děti.

Zkuste si představit, že existuje naprosto dokonalé načasování. Okamžik, kdy jste na mnoha úrovních připravená vy i váš partner. Oba splňujete přesně ty podmínky, aby k vám zrovna tady a teď mohlo přijít dítě. Právě takové dítě, které potřebuje zrovna toto vaše rozpoložení, aby si samo mohlo naplnit svůj životní plán. Vy, ve svém tady a teď, jste pro něj ideální rodiče. Na ten okamžik čekalo – a teď může přijít.

Cítíte to? Ten klid, jistotu a sílu? Naladění a splynutí? Důvěru? Jaké to je?

A teď ta těžší část

Abyste tuto důvěru udržely, je potřeba odevzdat své strachy a lpění, pochyby a zoufalství. To vše vás svazuje, vězní a svírá a především obírá o spoustu energie. To se jí to povídá, asi si teď říkáte, jenže jak to udělat?

Jak to udělat?

V tomto videu pár způsobů zmiňuji.

Tak je vyzkoušejte a do komentářů mi napište, který vám nejlépe fungoval.