Jaké by to bylo?

Jsou dny, kdy se cítím tlustá, škaredá, účes mi nedrží, make-up se nepovedl, oblečení nesedí a v botách šmatlám. Dny, kdy se mi zdá, že mám děsnou ránu a nejradši bych zůstala doma, ale musím jít ven, musím se setkávat s lidmi. Musím se setkávat s ostatními ženami. A mám pocit, že se na mě každá z nich dívá – rentgenovým zrakem mě projíždí od hlavy k patě a hodnotí. A muži třídí na „to by šlo“ a „ani potmě“.

Jsou naopak dny, kdy jsem otevřená. Kdy se cítím tak dobře, že je mi úplně fuk, co mám na sobě, protože ať je to co je to, určitě vypadám skvěle. Dny, kdy se raduji, když někoho potkám, i když je to úplně cizí člověk. Kdy mám chuť každého obejmout. Ale vidím, že jsou všichni uzavření, zašedlí. Zalezli do své vlastní plechovky a zaklapli víko. Oči upřené na zem, kolem sebe bublinu nepřístupnosti.  Hlavně žádný kontakt, říkají si zřejmě.

Jaké by to bylo?

Přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby každý vnímal mě – jako lidskou bytost, jako ženu. Kdyby lidé viděli hlavně to, co je uvnitř. A kdybych já to všechno negativní, co jsem popsala, nemusela vůbec řešit, protože by to nebylo ani trochu důležité. Kdybychom si všichni uvědomili, že jsme součástí celku. Že jsme spojeni a propletení víc, než si myslíme. A že cokoli se děje jednomu, děje se všem.

Jaké by to bylo, kdyby žena potkala ženu a navzájem by se zadívaly do očí a pocítily tichou ženskou sílu, nekonečnou, a z hloubi duše by zaznělo:

Sestro. Vidím Tě jako součást sebe. Vidím Tvé světlo, cítím Tvou sílu, i když je možná momentálně přikrytá únavou. Jsem Tvou součástí, jsem s Tebou, když je Ti hůř, i když je Ti skvěle. A Ty se mnou. Jsme nositelkami života a svou láskou měníme svět.

Jaké by to bylo, kdyby muž potkal muže a místo soupeření by se navzájem posilnili důvěrou, sounáležitostí, vnitřní vyrovnanou silou muže stavitele, ochranitele. Toho, který koná.

A jaké by to bylo, kdyby muž potkal ženu a jeden druhému se poklonili s nezměrnou vzájemnou úctou.

Ctím Tě a respektuji Tě. Jsi dokonalý takový, jaký jsi. A Ty jsi dokonalá taková, jaká jsi. A přesto Ty doplňuješ mě a já doplňuji Tebe. Teprve ve spojení pocítíme jednotu.

Dovedete si to představit? Není to tak těžké, že? Kolik problémů by se vyřešilo, jak by vzrostla naše energie, jednotlivců i celku?

Věřím, že to jednou nastane. Že v každém člověku, kterého zahlédneme, poznáme i sebe. A naplní nás to radostí. Do té doby si tuto tichou konverzaci beze slov budu alespoň představovat. Zkuste to také. A až mě potkáte, podívejte se mi do očí – najdete tam sebe a své světlo 🙂