Strach – můj nejlepší učitel

Jako malá holka jsem se bála vlka z Červené Karkulky, Ježibaby z Perníkové chaloupky, čerta a tmy. Později to byl tmavý les, hluboká voda a pavouci. Ještě později náš třídní a písemky z matiky. Pak přišel strach ze selhání, ze zklamání, strach ze strachu. Nikdy jsem ale netušila, že budu mít strach spojený s těhotenstvím nebo mateřstvím. Být matkou je přece ta nejpřirozenější a nejkrásnější věc. Chtěla jsem přece děti, minimálně dvě. Tak jak můžu mít strach? Proč?

Jako první přišel strach ze zodpovědnosti. Dítě, to přece JE  zodpovědnost – a na celý život! Musíme ho zajistit po finanční stránce, i po těch ostatních. Musíme ho ochraňovat, podporovat, vést životem. Navždy.

Pak se připlížil další strach – co když nebudu dobrý rodič? Jako já že bych měla vychovávat dítě? Já, která občas přemýšlí a někdy se i chová jako puberťačka? Co si nepamatuje, kolik stojí kubík vody a kdo je právě ministrem zemědělství? Copak já můžu být seriózní matkou a předat tomu malému človíčku všechny morální hodnoty?

A čím déle jsme na miminko čekali, tím víc strachů vystrkovalo hlavy z podvědomí. Některé mě teda dost překvapily, až jsem si říkala, jestli nejsem fakt neurotik a neměla bych si udělat výlet do Bohnic. Navíc jsem měla pocit, že jsem jediná, kdo se tak cítí. Když už jsem se totiž odvážila zformovat svou nejistotu do slov, dostalo se mi šokovaných pohledů, zesměšňujících komentářů a nevyslovených pochyb o mé inteligenci. Vždyť přece

Zvládla to každá, zvládneš to taky!

Ne, nepomáhalo to. I když jsem si tuto mantru opakovala denně. Bála jsem se, že už vůbec neotěhotním. Že otěhotním a miminko odejde. Že to druhé odejde za svým bráškou nebo ségrou. Že by mohlo být postižené. Bála jsem se porodu, bolesti, rutinních postupů. Bála jsem se, jak bychom zvládali finanční situaci. Bála jsem se, že se tomu křehkému miminku něco stane, že se nebude správně vyvíjet. Bála jsem se, že se změní náš vztah, že se změním já, po všech stránkách. To jen tak namátkou.

Jako třešničky na dortu se mi v hlavě formovaly otázky, které mě svou přímostí naprosto šokovaly. Ta nejotevřenější zněla: Chci vůbec dítě?

Po každém negativním těhotenském testu se všechny tyto pocity a myšlenky  se stupňující se intenzitou míchaly dohromady. Cítila jsem zoufalství, skrývané a potlačované. Styděla jsem se za všechno to bahno, které vyvěralo na povrch. Vinila jsem ty, kdo mi svým způsobem pomohli tyto strachy vyplavit do vědomí. A nejvíc sama sebe. Za neschopnost počít, za neschopnost splnit základní poslání ženy, za slabost, za strach. Zvládla to každá…

Zároveň jsem měla velmi silný pocit, že dokud si tyto strachy nevyřeším, budu na dítě stále jen čekat. Strach má totiž obrovskou sílu. Dokáže vás vybudit k neuvěřitelné aktivitě, ale také zcela paralyzovat. Proč by nemohl mít vliv i na početí? Pokud nepomohli lékaři, bylinky, cvičení… Co když právě on je tou červenou na semaforu? Co když je to jeho vina, že miminko stále nepřichází?

Odhalení

Neměla jsem co ztratit a tak jsem se pustila do zkoumání svých strachů. Cítila jsem, že mají hlubší smysl. Že mi ukazují cestu, směr, který když budu následovat, pochopím. A pochopila jsem.

Vše, co v životě potkáme, je lekcí. Rodíme se s určitým plánem všeho, co se chceme v životě naučit, víme, která cesta je pro nás ideální a kam chceme dojít. Bohužel ale často výchova, škola, zajeté myšlenky a představy způsobí, že tyto své vize zapomeneme. Vesmír (Bůh, Život, Láska, energie, nazvěte si to, jak potřebujete) si je ale pamatuje dobře. A protože je laskavý a chce jen naše dobro, dává nám příležitost, jak se na naši cestu vrátit. Nejprve jemně, ale pokud jsme natvrdlejší nebo tvrdohlavější, tyto náznaky ignorujeme. A tak, aby nám to konečně došlo, musí se občas uchýlit k razantnějším metodám. To je to, co vnímáme jako nepřízeň osudu. Nač nadáváme, co nás bolí.

Pochopila jsem, že strach není nepřítel, kterého mohu ignorovat. Tím jen sílí. A pochopila jsem, že vlastně vůbec není nepřítel. Je děsivý, silný, nestoudně přímý, někdy až barbarský. Ale ne proto, aby ubližoval, není ve své podstatě krutý. Jen má své poslání – a tím je ukázat cestu. K sobě samotné, k bolestem ukrytým tak dobře, že je zahlédnete jen při hlubokém ponoru se silným světlem odvahy. A své poslání plní velmi dobře.

Naučila jsem se, jak přestat před strachem utíkat, jak získat odvahu a pohlédnout mu do očí. Jak ho vyslechnout a zjistit, s jakou zprávou přichází. Jak díky němu sama sebe vidět z jiného úhlu a pochopit se.

Ne že by mé strachy zmizely jako mávnutím kouzelnou hůlkou. Některé prostě vyžadují více času. Ale každý jeden z nich (a že jich bylo!) mě něco naučil.

A pak jsem otěhotněla a porodila naši krásnou dceru.

Nejste sama

Později jsem o svých pocitech začala opravdu otevřeně mluvit a ženy v mém okolí se také pomalinku začaly otevírat. Velmi pomalu, bojovaly totiž s vlastní nejistotou, s vlastním studem. A ke svému obrovskému překvapení jsem zjistila, že mé strachy byly i těmi jejich. Že se pochyby opakují, v různých generacích, s různou intenzitou. Že všemožných strachů je tolik… A s každým dalším lákáním miminka se mění, mizí či přicházejí další.

Že jen proto, že kolem mateřství panuje růžová aureola naprostého štěstí, je strach v této oblasti tabu. Nepochopen, vysmíván. A potlačen. Jeho přirozená role posla je odmítnuta a jeho potenciál zůstává nevyužitý. V ženách kvasí pocit viny – a sílící…strach.

A naopak – jakmile ženy vidí, že strach je přirozený, že cokoli, co cítí, je v pořádku a stejnou emoci již někdo dříve prožil, dostaví se veliká úleva. Energie, kterou potřebovaly k zahánění strachu, mohou najednou využít kreativně. Bloky, které vystavěly ve snaze bránit se před sebou samými, se rozpadají. Život pulzuje každou buňkou a lehce plyne.

Přes nesnáze ke hvězdám

Není jednoduché přestat se strachem bojovat, pohlédnout na něj zpříma a vědomě mu dát prostor, aby se projevil. Chce to obrovskou odvahu, čas, trpělivost, lásku sama k sobě. Ale pokud se dáte na cestu, do cíle vždy dorazíte. A bude se vám tam líbit. Tak své strachy přijměte a pracujte s nimi!

Možná právě na to vaše dítě čeká.