Menstruační lobotomie

Mám menstruaci. Jako by mi někdo odstranil kus mozku. Jako bych já nebyla já. Jako bych se na svůj život dívala zvenčí a spoustu věcí potřebuju najednou změnit. Ale ne teď. Teď jen sedím a pozoruju. Cítím, vnímám, vím.

Vnější svět je jen kulisa, která mě vytahuje z nitra a nutí mě jednat. To mi dává zabrat.

Obchod

Pluju. Regál, zboží, barvy, všude barvy. Slévají se v jedinou. Jsem jako ve zpomaleném filmu, každý pohyb je nekonečný. Lidé mě míjejí, ani nevnímám jejich tváře. Ale jako bych cítila všechny jejich pocity, slyšela myšlenky.

Dlouho, předlouho stojím před chladicím boxem. „Hledáte něco?“ ptá se prodavačka. Už mě zná, ví, že jsem divná. „Prosím?“ vytrhla mě z mého světa, její otázka dobíhá k mému mozku s velkým zpožděním,“jo aha, máslo.“ Sleduju její udivený pohled – už jedno držím. Teď už nevidím, jak se tváří, divám se skrz, v prázdném prostoru v hlavě není jediná myšlenka, vnímám ji jako celek, jako součást mě samotné. Nevědomky pokládám máslo zpátky a pluju k pokladně. Prodavačka, součást mě samotné nechápavě vrtí hlavou.

Práce

Počítač. Monitor svítí, kurzor na prázdné stránce bliká. Dlouho. Snažím se psát, práce nepočká. Ale písmena, slova, věty, vše splývá, vše ztrácí smysl. Nedokážu uvěznit podstatu do slov.

Přišla mi zpráva. Už ji čtu počtvrté. Vidím jednotlivá písmena, ale uniká mi význam.

Myšlení mě fyzicky bolí.

Cestování

Za chvilku mi jede autobus. Měla bych se rozběhnout, ať ho stihnu. Ale táhnu se jako med. Každý krok trvá světelný rok. Autobus přijíždí. A odjíždí. Jen za ním hledím.

Přemístit se z bodu A do bodu B je celkově problém. Teď mě ale nezachrání ani navigace. Nějak nejsem schopná ji pobrat. Bylo by to pochopitelné, kdybych se neztrácela ve městě, kde žiju přes 40 let…

Vztah

Vnímám tě. I tebe a tebe. Cítím tvé pocity a prožívám je s tebou. Splývám s tebou. Rozumím ti, vidím do tvých problémů, vidím všechna možná řešení.

Jen mě drž v objetí, v teplé náruči.

Už ne. Všechno je špatně. A už zase ne. Drž mě.

Přátelé

Teď ne. Nejsem tu.

Domácnost

Co to?

Prý je třeba uklidit. Kde? Co? Proč?

Aspoň něco upeču. Dívám se na recept. Dlouho, dlouho. Mouka. Kde my to máme mouku? Máslo. Máslo? To jsem přece držela v obchodě, kde je?

„Jak dlouho už to pečeš, miláčku?“ „Peču? Co peču?“

Jdu spát.

Menstruační lobotomie

Cítím se, jako by mi někdo odstranil kus mozku. Možná celý. Celá hlava je příjemně ztěžklá, zpomalená, ale zároveň úlevně prázdná. Nedám dohromady nákupní seznam a přečíst si krátký text je náročnější než maturita.

Zato nakrátko pochopím chod světa, souvislosti, podstatu bytí. Utíkám od lidí, potřebuju jen teplo, ticho, teplý levandulový čaj a svou červenou deku. Hodiny hledím z okna. Zdánlivě nedělám nic, navenek. Uvnitř ale probíhá velký proces, pauza mezi výdechem a nádechem mi pomůže projít si svůj vnitřní svět, uklidit si v něm. Obnovit síly.

Ještě den, jeden den. A pak se znovu nadechnu a znovu se roztočí jiskřivé kolo nového cyklu.

Poznámka pod čarou

Kdysi jsem si myslela, že jsem neschopná. Že se nám ženám chlapi smějí právem. Až díky Mirandě Gray a Daně-Sofii Šlancarové jsem pochopila dary cykličnosti se všemi jejími fázemi. A tak respektuji a přijímám, co probíhá. Menstruační fáze se tak stává mou oblíbenou částí cyklu. Právě pro to odpojení od běžné reality. Právě pro tu “chybějící” část mozku.