Vždy, když přišel konec školního roku, prožívala jsem rozporuplné pocity. Jednak samozřejmě radost, protože škola je… no prostě škola, ale na druhou stranu i určitou nostalgii, hořkosladký pocit, že o něco přicházím.
Stejné emoce jsem vnímala i při jiných příležitostech – nedělní podvečer, návraty z výletů, Silvestr, maturita, loučení s přáteli, o pravidelném trápení se nad prázdným testem ani nemluvě. Vždy, když něco končilo, měla jsem pocit, že ztrácím pevnou půdu pod nohama.
Automaticky očekávají, že přijde to nejlepší. Zažijí skvělé prázdniny, v pondělí si zase budou hrát s nejlepší kamarádkou, po návratu z výletu si dají k večeři baštu, na Silvestra si připijí Rychlými špunty…
Pokud už je vám ale více než 10 let, tak se začínají vkrádat do vašich myšlenek pochyby. Přece jen – přes léto jedete k babičce, takže až do září neuvidíte svou tajnou školní lásku, v pondělí třídní většinou dává písemku, rodiče vás donutí po návratu domů vybalit kufry a uklízet, na Silvestra dostanete jen Rychlé špunty a za pár dní zas musíte do školy…
A v dospělosti už za sebou máte tolik zkušeností, že to nejlepší očekáváte málokdy. Vždyť přece – prázdniny, kdo vám pohlídá děti? V pondělí musíte zase brzy vstávat a víkend je daleko, z výletu se vracíte unavení a je třeba postarat se o celou rodinu, na Silvestra bilancujete uplynulý rok…
Dlouho jsem bojovala a vzdorovala, rozladěná sílou těchto emocí. Nedovedla jsem ocenit moudra typu „Když něco končí, něco nového začíná“. Nějak mi nepřinášela úlevu. Prostě v tu danou chvíli mi bylo smutno – někdy hezky, někdy ne.
Jako byste najednou stáli na křižovatce, odkud se můžete vydat absolutně kamkoli si zamanete. Máte nekonečné množství voleb. Zároveň je tedy možné vše. A ten pocit prázdnoty a smutna není nic jiného než strach z širého pole nekonečných možností před vámi. To, co bylo, už se nevrátí, to je jisté, ale to, co bude, ještě nevíte. Můžete tušit, představovat si, ale tápete.
Je jen a jen na vás, kterou cestou se dáte a kam vás dovede. A tahle možnost volby může pěkně vyděsit, co říkáte? A co kdybychom – společně, protože já to taky ještě nemám úplně zmáknuté – každý konec nějak oslavili? Udělali si radost?
Na konci školního roku si kupme kopec zmrzliny a nalaďme se na nadcházející dovolenou (a je úplně fuk, jestli děti máme nebo ne, zmrzlina bude chutnat stejně).
V neděli si sedněme s partnerem v kavárně nebo si dopřejme uvolňující masáž, zajděme si do kina. Nebo všechno dohromady.
Po návratu z výletu odložme kufry, vytáhněme jen to nejnutnější, bez čeho do dalšího dne nepřežijeme a pojďme ještě na procházku. Je protivné počasí? Tak šup do sauny!
Zbořme zažité tradice a Silvestr oslavme úplně jinak než obvykle. Romantická koupel? Výlet prvním vlakem, který na nádraží chytneme? Co vás ještě napadá? Povídejme si o všem, čeho v novém roce dosáhneme, co se nám podaří. A pak oslavujme, jako by se tak už stalo.
A teď se možná ptáte, co s tím negativním testem, copak na něm může něco vyvolat salvy nadšení? Při zpětném pohledu vidím, že ano. Každý měsíc mi totiž přinesl nová poznání. Objevovala jsem další a další kousky a zákoutí. Sama sebe, vztahu s partnerem. Našla jsem nové přátele a další metody, které jsem mohla při cestě za dítětem vyzkoušet.
Čím jsem starší, tím více tak vnímám konec jako dar. Dostáváme od života nové šance. Zkusme tedy být znovu dětmi a očekávat, že dostaneme jen to nejlepší a radujme se předem.