Bylo tu, není tu
My lidé máme rádi jistotu, dává nám pocit klidu. Ale ono nic v životě není samozřejmé. Ne vždy spermie oplodní vajíčko, ne vždy skončí těhotenství oslavou života. Bolest ze ztráty malé bytosti jsem prožila dvakrát. Bolest se nedá měřit a nedá se srovnávat. Dá se jen prožít, sdílet – a pak přijmout. My všechny jsme na jedné lodi, propojené mnoha vlákny emocí. A když jedna z nás zabrnká na strunu bolesti, rozezníme se všechny.
Poprvé
Neděle, březen 2013 – v ruce držím pozitivní těhotenský test. Poprvé po téměř dvou letech. Brečím a směju se zároveň. Zatímco muž spí, sjíždím emimino, počítám termín porodu, plánuju výbavičku. Všechny mé strachy jsou pryč, bude to super a skvělé a obalené v růžových mráčcích.
O pár dní později – je večer a já krvácím. Pohotovost, cesta útrobami nemocnice, příliš velká noční košile a postel. Na pokoji s holkou, co jde zítra na potrat, protože se jim teď další dítě nehodí. Předělávají byt.
Miminko moje, zatím ještě moc mrňavé, miluju Tě už teď. Už teď Tě vnímám a představuji si Tvé oči. Smích. Droboučké ruce v těch mých. Chtěla bych, abys zůstalo s námi, chtěla bych Tě obejmout celým svým já. Ale nevím, jaká je Tvá cesta – zůstaneš nebo musíš odejít? Miluju Tě, ale nemůžu Tě tu držet násilím, ani to nejde. Udělám všechno, co můžu, ale rozhodnutí je na Tobě, jen Ty znáš plán své duše.
„Je nám líto, hCg nestoupá, navrhujeme vám revizi dělohy.“
Ne, děkuji, takhle ne. S láskou jsem miminko přivítala a s láskou se s ním rozloučím. Cítím, jak pomalu vyhasíná světlo, kterým jsem byla naplněná. A s krví odchází i prvotní bolest bodající na těle i na duši. Cítím jen křišťálovou čistotu, pochopení, přijetí. Jako by mě mé dítě stále ještě objímalo, i když už tu se mnou fyzicky není. Pořád ještě brečím (i teď, po letech), ale už to není to čiré zoufalství, jaké si člověk s odchodem miminka spojuje.
Střih
Tentýž rok jsem otěhotněla znovu. Nechala jsem těhotenský test dělat, co má, a šla jsem se malovat. Namalovala jsem si jedno oko. Test byl pozitivní. Namalovala jsem si i to druhé. A pak jsem si je obě rozmazala slzami radosti…
Ano, měla jsem strach. Už jsem moc dobře věděla, že není nikdo a nic, co by mi zaručilo, že s námi miminko zůstane. Že je to i jeho volba a pokud má jiné plány, my s tím nic nesvedem. A musíme to jen přijmout.
Nakonec se narodila Ema, naše velká učitelka.
Podruhé
Podzim 2017 – Viděla jsem ho. Malého chlapečka v tričku s hnědými pruhy. Seděl a smál se na mě. Cítila jsem jeho přítomnost už před milováním. „Teď jsme počali dítě,“ slyšela jsem sama sebe říkat.
Silný proud energie v pánvi, tak silný, až se mi podlamují nohy. Stojím v ložnici a ukládám prádlo do skříně. Na zádech cítím dotek malé dětské ručičky. „Copak, Emičko?“ otáčím se, ale Emička tam není. Nikdo tam není, jen já a můj udivený pohled v zrcadle.
Tomáš. Bude to Tomáš, běží mi hlavou.
„Maminko, já bych chtěla bráchu,“ říká Emička jen tak z ničeho nic a dokončuje obrázek.
„Jo? A jak se bude jmenovat?“
„Přece Tom,“ odpoví Emička s nezlomnou jistotou.
Na chvíli zapomínám dýchat a jen třeštím oči. Občas se o ségře nebo bráchovi zmíní, ale nikdy, NIKDY nejmenuje. Tomáš, ze všech jmen v kalendáři a v pohádkách zrovna Tomáš.
Píšu si s Žanetou, má hluboké vhledy a umí si povídat přímo s duší člověka, aniž by do toho kecalo ego.
„Jo, jsi těhotná,“ píše. „A přišlo mi jméno Tom.“
Budeme mít Toma…
Za týden krvácím. Už necítím vír ani dotek ručičky. Už žádného chlapečka nevidím. Bolí to možná ještě víc než minule, protože už vím, jaké to je, když se miminko hýbá, když roste, když ho držím v náručí. Takové zklamání…
„Lekce co ti teď přinesl, je důvěra, v sebe, v život. Teprve teď začínáš být živá. Ta otevřená rána tě léčí, jako by skrze ni odcházela všechna usazená bolest,“ píše Žaneta.
Zdroj foto: http://www.health.gov.sk/Clanok?pomnik-nenarodenym-detom
A tak se tou lekcí snažím řídit – a že je to lekce největší a nejtěžší z těch všech, kterými jsem kdy procházela. Důvěřovat v sebe, v moudrost dětí, které se k nám teprve chystají, v život. A až přijdou, bude s nimi Emička – a ještě dvě duše někde poblíž.
Ať vám tento článek přinese úlevu. Pokud jste někdy podobnou bolest zažily, jsem tu pro vás.
