Znám to já a znáte to i vy. Všem nám tyto myšlenky letí hlavou, mnohokrát za den. A lepí, potvory. Jen tak se jich nejde zbavit. Můžeme třepat hlavou (nevypadnou), můžeme afirmovat třeba týden v kuse (nezafirmujeme je). Nejdou překrýt igelitem, přestříkat sprejem, zalít do betonu.
Včera jsem se vzbudila s protivnou náladou. Zdál se mi sen, ve kterém jsem se setkala se svými stíny. Se svou závistí, se svou nedokonalostí, s pocitem, že ostatní nikdy nedoženu. Že všichni jsou lepší než já.
A pak mi do mysli vstoupila představa. Před očima se mi začal odvíjet příběh…
Stojím před zrcadlem a pozoruji svůj odraz. Představuji si, že žena, kterou vidím, je dokonalá verze mého já. Vidím její krásu, její moudrost. Cítím její sílu i křehkost. Vnímám všemi smysly její zářivou dokonalost.
V očích mám slzy. Tak moc ji obdivuji. Tak moc bych si přála být jako ona. Tak moc…
S pokorou před ní poklekám a skláním se.
A když zvednu hlavu – vidím, že taky klečí…
Přede mnou.