Chtěla jsem odejít

Seděla jsem v čekárně u lékaře a bylo mi zle. Bolelo mě celé tělo, žhnula jsem ne vášní, ale vysokou horečkou. Svíjela jsem se v záchvatech dusivého kašle a před očima se mi dělaly mžitky. Toužila jsem po tom, aby mohla aspoň na chvíli vystoupit z tohohle těla, abych aspoň na chvilku necítila bolest a mohla se zhluboka nadechnout. Ne umřít, probůh, to ne. Ale abych ho v té čekárně mohla nechat sedět a mohla se cítit dobře. A pak mi to došlo.

Co to dělám?

Najednou mi naplno docvaklo, nad čím to vlastně přemýšlím. Že bych chtěla nechat trpět část svého já. Nejlepšího přítele, kterého kdy můžu mít.

Přítele,

  • díky kterému jsem v této realitě,
  • díky kterému jsem se mohla narodit,
  • který se mnou procházel veselým dětstvím i bolavým dospíváním,
  • který zvládal všechny mé propady a vnitřní bolesti ,
  • který mi umožnil procítit nejkrásnější zážitky.
  • který se ode mě nehnul ani na krok,
  • který je a bude se mnou až do posledního výdechu a pak se vrátí do koloběhu hmoty.

A já bych ho nechala v tom, co jsem mu způsobila svými myšlenkami, životosprávou a pohledem na svět. Nechala bych ho prožívat všechno to utrpení a zbaběle bych si šla oddechnout pryč. Ono by neodešlo, nejspíš. Zůstalo by a zvládlo by to. Ale asi by mu bylo smutno.

Tak moc jsem se zastyděla, až mi v té čekárně málem vyhrkly slzy. Takový sobec…

Promiň, můj nejlepší příteli, promiň, mé tělo. Jsem s tebou a zůstanu s tebou, dokud nepřijde čas k návratu.

Přestala jsem bojovat s bolestí, horečkou a kašlem. Povolila jsem tu křeč, kterou jsem se chtěla stáhnout úplně dovnitř a pak proniknout nějakou skulinkou ven. Uvolnila jsem se.

Podívala jsem se na své tělo a řekla mu – nenechám tě v tom. Jsem s tebou a zůstanu s tebou. Pomůžu ti uzdravit se.

Zalila mě vlna lásky, tak silné, že jsem se málem rozbrečela podruhé. Tělo nepotřebovalo slova. Poslalo lásku.

 

Hýčkání

V noci, v polospánku, v té hladině, kdy vaše mysl spí a funguje jen srdce, jsem vnímala, jak má láska rozhýbala mé ruce. Přikládala jsem je na bolavá místa, hladila bolavé klouby, chladila horké čelo. Cítila jsem, jak vysílám lásku do každé buňky, ne vědomě, ne cíleně, ale tak přirozeně, laskavě. A cítila jsem, s jakou vděčností mé tělo reaguje. Jak pozornost přijímá a znásobenou vrací zpět.

Místy, když jsem plně procitla a probudilo se i mé vědomí, uviděla jsem paralelu. Vzpomněla jsem si, jak jsem se před lety zlobila na své tělo za to, že nemůže počít (a donosit) naše dítě. Vaječníky, děloha, žlázy, všechni byli vinni. Vztek, zloba, proč zrovna já mám takové tělo? Studené, suché, neplodné?

I tehdy bylo se mnou a plně mě podporovalo, navzdory tomu, jak nenávistné myšlenky jsem mu vysílala. Ovulovalo, menstruovalo…a chystalo se. A pak jsem otěhotněla, donosila a porodila naši krásnou dceru.

Dodatečně a s velkou pokorou jsem mu dnes v noci děkovala za trpělivost, kterou se mnou má. Z hloubi duše jsem se mu omluvila za to, jaké myšlenky mě napadaly. Za to, že když ono stálo při mně, já při něm stát nechtěla.

Po mnoha měsících jsem se vzbudila s úsměvem na tváři.

Prosím, pokud prožíváte těžké časy, obraťte se ke svému tělu. Položte ruku na srdce, podbřišek nebo kamkoli budete cítit, že chcete. A děkujte. Nebo jen tak buďte. Pozorná, láskyplná.

Nejste v tom sama. Vaše tělo je s vámi. Ve všem, co žijete. Podporuje vás, jak jen může.

Klaudie Fachinelli
Navzdory diagnóze primární neplodnost se nám podařilo přirozeně počít krásnou holčičku. Někdy příroda chce, abychom jí vyšli vstříc - ukážu vám, jak se přiblížit svému snu a neztratit hlavu :) Můj příběh si přečtěte zde >>
Jsem autorkou e-booků Pytel strachů na cestě k dítěti a Čtyři cesty k miminku.
Komentáře