Když jsem byla malá, měl doma každý Alpu alias Francovku. Používali jsme ji na dezinfekci, na potírání štípanců, mazání kloubů, na kostku cukru jako pochoutku… A taky se s ní masírovalo.
Netuším, kolik mi bylo, když jsem začala Alpou masírovat já. 9? 10? Teta, babička… Líbilo se mi, jak jsem s prvním dotykem odpojila mozek a jela v totálním flow. Ruce, záda, vůně Alpy. Líbilo se mi, jak se lidé s každým tahem postupně uvolňují.
V 15 jsem na táboře pravidelně masírovala klučičí volejbalové družstvo. Ale no tak, ve vší počestnosti, pochopitelně, jen záda (tož na co myslíte…). Neprošla jsem žádným kurzem, o anatomii jsem věděla houby, jen jsem vypnula hlavu a intuitivně uvolňovala namožené ztuhlé svaly sportovní půlky tábora.
Začala jsem cítít pulzující teplo v dlaních. Ale kam ho nasměrovat? Co s ním?
Jak mi Reiki přišlo do života? Nevzpomínám si. Nejspíš vyplynulo, stejně jako vše ostatní, v pravý čas. Miluška mi otevřela dveře do nového světa. Do světa vědomé a pokorné práce s energií. Uvolnění, spočinutí, léčení. První pomoc při vlastních potížích, zmírnění úzkostí, pohlazení v depresi. Bójka, která mě držela nad vodou, abych se sama v sobě neutopila.
Jednou, až budu „velká“, budu mít svůj prostor, kde budu opečovávat pomocí Reiki. Jednou…
2. stupeň Reiki a veliká jízda. Náročná očista, ale následně ještě větší zklidnění. Vlastní i ostatních. Kamarád, který měl problémy se spaním, mi vždycky usnul pod rukama. Jinému ustupovala bolest zlomené nohy. Známá uvolnila dlouho potlačovanou bolest, která jí na celý den zablokovala záda. Večer jsme šly na procházku. S velikou pokorou, prosím a děkuji, jsem přistupovala ke každému, kdo si přál ošetření.
Mimochodem, Reiki pomáhá Emičce i naší staré fence.
Stejná energie, jiný přístup.
Údiv nad tím, jak je možné, že jsme něco tak jednoduchého a tak účinného, co jsme kdysi všichni znali, zapomněli. Naštěstí je tato schopnost pořád v nás a stačí se jen naučit, jak s ní pracovat.
Na kurzu jsem zažila mnoho věcí. Měla jsem pocit, že každého z účastníků znám. Prostě jsme se „znovu“ sešli. Taky jsem pochopila, jak důležitá je pokora, respekt k cestě druhého člověka, laskavost, uvědomění, jak jsme malí a zároveň velcí. Silné uvědomění, že tady opravdu není vůbec žádný prostor pro ego, ale jen vědomí, že jsem pouhým nástrojem. Že je to mimo mě. Že jsem jen zrníčko.
Roky jsem bojovala, ale najednou jsem věděla, že musím odejít z práce, ze školství. Po 18 letech jsem došla na konec cesty, ke dveřím, kterými bylo potřeba projít. Dala jsem výpověď.
Položila jsem se do důvěry v moudrost Života. Méně jsem přemýšlela a nechala jsem se vést pocity. Věřila jsem, že vše se děje, jak má. Plynula jsem a bylo to příjemné.
Měla jsem trochu plán. Objevoval se postupně, po krůčcích.
Jenže najednou, ve všem tom plynutí, se začal intenzivně objevovat pocit, že bude potřeba vzít to od konce. Tedy mít prostor, Reiki, Pránické léčení. Haha, Vesmíre, Ty seš teda fakt super, a jak to mám jako udělat? Z čeho budu platit nájem, ha? Tak mi ukaž směr, ukaž mi JAK!
Hned další den mi paní, u které jsem byla na masáži, nabídla jeden den v týdnu u ní ve studiu. Vlastně neví proč, cítila silnou potřebu mi tuto možnost nabídnout. Mám svůj prostor.
Díky.
A tak od října začíná má cesta. Cesta v naladění, v přijetí, v souladu. Ve velké důvěře. V pokoře, úctě a lásce.
Nemasíruji, na to nemám potřebné vzdělání. A Alpu používám maximálně na dezinfekci rukou při Pránickém léčení. Opečuji Vás pomocí Reiki nebo Pránického léčení (co Vás volá?) a to ať už toužíte po miminku nebo potřebujete řešit jakékoli jiné trápení.
Najdete mě každé úterý v Duhové vážce (Příčná 2, Havířov). Více informací tady. A rovnou objednat se můžete přes tento formulář.
Tak mi držte prosím palce, jako je držím já vám. A ráda vás poznám osobně 😉