Žena bouře

Konečně je tady.

Kdo? Co?

Bouřka

Bouřky miluji od dětství. Cítím je přicházet, vnímám brnění po celém těle, jiskřím očekáváním… a s prvním hromem ožívám.

Probouzí se ve mně žena. Vlastně ne žena, ale ŽENA – stvoření bez nánosu civilizačních nešvarů. Už nejsem ta poslušná holčička s copánky, ani uhlazená sofistikovaná dáma, ale živočišná bytost, odhazující vše, co ji svazuje. Nespoutaná, svobodná, plodná. Spojená s nebem i se zemí. Zakotvená v TADY a TEĎ.

Blesky, hromy a déšť ve mně vyvolávají touhu vyběhnout bosá a tančit pradávný tanec, uctívající sílu přírody. Nedbat, co si kdo pomyslí a prostě jen ŽÍT – naplno.

Je to nekonečná chvíle, kdy opravdu cítím svou sílu, ženskou sílu, strhává mě energetická tsunami, vznikající díky tomuto přírodnímu výbuchu napojením na generace žen přede mnou. Panen, čarodějek i moudrých stařen.

A tehdy vím, že ať mě v životě potká cokoli, zvládnu to. Překonám všechny překážky – a s grácií!

Přemýšlím však, proč toto uvědomění a pocit síly a nespoutané ženskosti, se mnou nezůstává i v běžném životě. Proč se tak necítím každý den? A hlavně – proč se tak nechovám?

Copak mi opravdu něco brání v tanci uprostřed sídliště? V tom, abych řekla, co chci a co nechci? V tom, abych milovala sama sebe a všem to dala najevo?

Žena bouře

Na kurzech mého velmi dobrého kamaráda, Karla Daňka, jsem ženu, využívající svou energii, potkala. Nemohla jsem z ní odtrhnout zrak – ta až živočišná síla, která z ní sálala, to vědomí vlastní výjimečnosti, to, jak nedbala soudů okolí… Stála, pevná ve svých základech, nezávislá na názorech ostatních. Tohle všechno mě úplně přibilo k zemi a znehybnělo natolik, že jsem ji mohla jen sledovat s otevřenou pusou.

Zároveň jsem vnímala i emoce, které tato bytost vyvolala v ostatních. Ve většině případů šlo o absolutní úžas, stejně jako u mě. Ve velké míře jsem však postřehla i šok, nesouhlas a odsouzení.

V minulosti by tato žena byla nejspíš upálena. Vystoupila totiž z řady těch poslušných a přizpůsobivých, jemných a manipulovatelných. Ukázala svou sílu a tím slabým zrcadlila jejich slabost. A slabé se bránily, jak uměly. Odsouzením, pomyslným vytlačením z kruhu. Pro zajímavost – víte, jak reagovali muži? Stáhli se do ústraní, neschopni postavit se jí po boku. Dnes se již naštěstí upaluje jen slovně a tak přežila.

Byla to žena bouře. Žena, kterou bych chtěla být i já. Žena, kterou by měla být každá z nás.

A tak vás vyzývám!

Vás, které jste už tento pocit někdy zažily, i vás, které jej teprve objevíte – pokusme se jej převést do běžného života, rozšířit natolik, až nás pohltí a převezme vládu nad naším životem. Vždyť to jediné, čeho se bojíme, je, že budeme stát stranou. Ale není to někdy lepší?

Takže až příště přijde bouřka, vzpomeňte si na mě a probuďte svou ŽENU.

P.S. Aby bylo jasno, od doby, kdy vítr během bouřky odnesl sousednímu domu střechu, cítím k přírodním živlům velký respekt a jsem si vědoma jejich nezkrotné síly a nebezpečí, které mohou způsobit.