Konce… a začátky

Vždy, když přišel konec školního roku, prožívala jsem rozporuplné pocity. Jednak samozřejmě radost, protože škola je… no prostě škola, ale na druhou stranu i určitou nostalgii, hořkosladký pocit, že o něco přicházím.

Stejné emoce jsem vnímala i při jiných příležitostech – nedělní podvečer, návraty z výletů, Silvestr, maturita, loučení s přáteli, o pravidelném trápení se nad prázdným testem ani nemluvě. Vždy, když něco končilo, měla jsem pocit, že ztrácím pevnou půdu pod nohama.

Děti jsou na tom v tomto ohledu mnohem lépe.

Automaticky očekávají, že přijde to nejlepší. Zažijí skvělé prázdniny, v pondělí si zase budou hrát s nejlepší kamarádkou, po návratu z výletu si dají k večeři baštu, na Silvestra si připijí Rychlými špunty…

Pokud už je vám ale více než 10 let, tak se začínají vkrádat do vašich myšlenek pochyby. Přece jen – přes léto jedete k babičce, takže až do září neuvidíte svou tajnou školní lásku, v pondělí třídní většinou dává písemku, rodiče vás donutí po návratu domů vybalit kufry a uklízet, na Silvestra dostanete jen Rychlé špunty a za pár dní zas musíte do školy…

A v dospělosti už za sebou máte tolik zkušeností, že to nejlepší očekáváte málokdy. Vždyť přece – prázdniny, kdo vám pohlídá děti? V pondělí musíte zase brzy vstávat a víkend je daleko, z výletu se vracíte unavení a je třeba postarat se o celou rodinu, na Silvestra bilancujete uplynulý rok…

Dlouho jsem bojovala a vzdorovala, rozladěná sílou těchto emocí. Nedovedla jsem ocenit moudra typu „Když něco končí, něco nového začíná“. Nějak mi nepřinášela úlevu. Prostě v tu danou chvíli mi bylo smutno – někdy hezky, někdy ne.

Teď už tomu rozumím.

Jako byste najednou stáli na křižovatce, odkud se můžete vydat absolutně kamkoli si zamanete. Máte nekonečné množství voleb. Zároveň je tedy možné vše. A ten pocit prázdnoty a smutna není nic jiného než strach z širého pole nekonečných možností před vámi. To, co bylo, už se nevrátí, to je jisté, ale to, co bude, ještě nevíte. Můžete tušit, představovat si, ale tápete.

Je jen a jen na vás, kterou cestou se dáte a kam vás dovede. A tahle možnost volby může pěkně vyděsit, co říkáte? A co kdybychom – společně, protože já to taky ještě nemám úplně zmáknuté – každý konec nějak oslavili? Udělali si radost?

Oslavujme

Na konci školního roku si kupme kopec zmrzliny a nalaďme se na nadcházející dovolenou (a je úplně fuk, jestli děti máme nebo ne, zmrzlina bude chutnat stejně).

V neděli si sedněme s partnerem v kavárně nebo si dopřejme uvolňující masáž, zajděme si do kina. Nebo všechno dohromady.

Po návratu z výletu odložme kufry, vytáhněme jen to nejnutnější, bez čeho do dalšího dne nepřežijeme a pojďme ještě na procházku. Je protivné počasí? Tak šup do sauny!

Zbořme zažité tradice a Silvestr oslavme úplně jinak než obvykle. Romantická koupel? Výlet prvním vlakem, který na nádraží chytneme? Co vás ještě napadá? Povídejme si o všem, čeho v novém roce dosáhneme, co se nám podaří. A pak oslavujme, jako by se tak už stalo.

A teď se možná ptáte, co s tím negativním testem, copak na něm může něco vyvolat salvy nadšení? Při zpětném pohledu vidím, že ano. Každý měsíc mi totiž přinesl nová poznání. Objevovala jsem další a další kousky a zákoutí. Sama sebe, vztahu s partnerem. Našla jsem nové přátele a další metody, které jsem mohla při cestě za dítětem vyzkoušet.

Jste v koncích? Konečně!

Čím jsem starší, tím více tak vnímám konec jako dar. Dostáváme od života nové šance. Zkusme tedy být znovu dětmi a očekávat, že dostaneme jen to nejlepší a radujme se předem.